103:1 Veleb, duše má Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nad míru velký! 
103:1 Velebností a vznešeností ses oděl, světlem se halíš jako pláštěm. 
103:2 Napjals nebesa jak stanovou plachtu, nad vodami jsi zbudoval své síně. 
103:3 Z mraků si děláš svůj vůz, kráčíš na perutích větru.
103:4 Větry si volíš za své posly, za své služebníky plameny ohně.
103:5 Zemi jsi založil na jejích základech, nezakolísá na věčné věky.
103:6 Oceánem jsi ji přikryl jako šatem, nad horami stanuly vody.
103:7 Utekly před tvou hrozbou, zděsily se před rachotem tvého hromu.
103:8 Hory se zvedly, údolí klesla na místo, kterés jim určil.
103:9 Vymezil jsi hranici, kterou nesmějí přejít, aby znovu nepřikryly zemi.
103:10 Pramenům dáváš stékat v potoky, které plynou mezi horami.
103:11 Napájejí všechnu polní zvěř, divocí osli hasí svou žízeň.
103:12 Podél nich hnízdí nebeské ptactvo, ve větvích švitoří svou píseň.
103:13 Ze svých komor zavlažuješ hory, země se sytí plody tvého díla.
103:14 Dáváš růst trávě pro dobytek, bylinám užitečným člověku, aby dobýval ze země chléb
103:15 i víno k radosti lidského srdce, aby olejem rozjasnil tvář a chléb aby posílil srdce člověka.
103:16 Sytí se Hospodinovo stromoví, libanonské cedry, které zasadil.
103:17 Tam si ptáci stavějí hnízda, jedle jsou domovem čápům.
103:18 Vysoké hory kozorožcům, jezevcům jsou útulkem skály.
103:19 Měsíc jsi udělal, aby určoval čas, i slunce ví, kdy má zapadnout.
103:20 Když přivádíš tmu a nastává noc, potuluje se v ní kdejaké lesní zvíře.
103:21 Lvíčata řvou po kořisti a žádají od Boha svůj pokrm.
103:22 Když vychází slunce, stahují se a uléhají do svých doupat.
103:23 Tu vychází člověk ke svému dílu, ke své práci až do večera.
103:24 Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil, země je plná tvého tvorstva.
103:25 Zde moře mohutné a široširé, v něm nespočetné hemžení živočichů drobných i velkých.
103:26 Po něm plují lodi i leviatan, jehož jsi stvořil, aby si v něm hrál.
103:27 Všichni čekají od tebe, že jim dáš obživu v pravý čas.
103:28 Ty jim dáváš, a oni sbírají, otvíráš ruku, a sytí se dobrými dary.
103:29 Děsí se, když skryješ svou tvář, hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu.
103:30 Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
103:31 Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla!
103:32 Když pohlédne na zemi, chvěje se, když se dotkne hor, dýmají.
103:33 Chci zpívat Hospodinu, pokud žiji, opěvovat chci svého Boha, dokud budu.
103:34 Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.
103:35 Kéž na zemi vyhynou hříšníci, bezbožní ať už nejsou! Veleb, duše má, Hospodina!
