2:1 Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány ?
2:2 Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho:
2:3 „Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme.“
2:4 Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu.
2:5 Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je naplní děsem:
2:6 „Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!“
2:7 Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.
2:8 Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země.
2:9 Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny.“
2:10 Nuže, králové, mějte rozum, dejte na výstrahu, soudcové země!
2:11 Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním.
2:12 Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají!