72:1 Jak dobrý je Bůh k upřímným lidem, jak dobrý je Pán k těm, kdo mají čisté srdce!
72:2 Téměř již zakolísaly mé nohy, málem již uklouzly mé kroky,
72:3 neboť jsem záviděl bezbožným, když jsem pozoroval blahobyt hříšných.
72:4 Opravdu, nemají nesnáze, jejich tělo je zdravé a dobře živené.
72:5 Netrápí je lidské strasti, nemají soužení jak ostatní lidé.
72:6 Proto je obepíná pýcha jako náhrdelník, násilnictví je přikrývá jakoby šatem.
72:7 Z dobrého bydla vychází jejich nepravost, prýští výmysly srdce.
72:8 Posmívají se, vedou zlé řeči, z povýšenosti hrozí útlakem.
72:9 Svými ústy míří do nebe, jejich jazyk rejdí po zemi.
72:10 Proto se k nim obrací můj lid, jako by se chtěl hodně nalokat vody,
72:11 a praví: „Jak by to mohl Bůh vědět, má o tom Nejvyšší znalost?„
72:12 Hle, takoví jsou hříšníci, klidně si žijí, hromadí bohatství.
72:13 Marně jsem tedy zachoval své srdce bez úhony a v nevinnosti myl své ruce?
72:14 Stále jsem v soužení a den co den v trestu.
72:15 Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni“, zradil bych rod tvých synů.
72:16 Hloubal jsem, jak bych to poznal, ale zdálo se mi to obtížné,
72:17 až jsem vnikl do Božích tajemství a přihlédl k jejich konci.
72:18 Věru, stavíš je na kluzkou cestu, do zhouby je vrháš.
72:19 Jak se zhroutili v mžiku, zhynuli, pominuli se hrůzou!
72:20 Jako člověk pohrdá snem, když se probudí, tak, Pane, až povstaneš, pohrdneš jejich výmysly.
72:21 Když se mé srdce jitřilo a bolest bodala v ledví, byl jsem nerozumný a nechápal jsem, 
72:23 byl jsem před tebou podobný němé tváři. Já však chci stále být u tebe: 
72:24 uchopils mě za pravici, povedeš mě svou radou a potom mě vezmeš do slávy.
72:25 Koho mám na nebi kromě tebe? Když jsem u tebe, nevábí mě země.
72:26 Touhou hyne mé tělo i duše, Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl.
72:27 Vždyť hle, kdo se od tebe vzdaluje, zahyne, zahubíš všechny, kdo jsou ti nevěrní.
72:28 Mé štěstí však je být nablízku Bohu, mít útočiště v Pánu, Hospodinu. 
72:28 O všech tvých skutcích budu vypravovat v branách siónské dcery.