[Rank]
Bl. Raymunda, Opata

[Name]
Romualda

[Lectio4]
Romuald se narodil v Ravenně do vznešené rodiny otci jménem Sergio. Jako mladík se uchýlil do blízkého kláštera v Classe, aby činil pokání za vraždu spáchanou jeho otcem. Zde jej řeč zbožného mnicha zapálila pro zbožný život a poté, co jedné noci měl dvakrát po sobě vidění svatého Apolináře, stal se Mnichem. Brzo nato se odebral k Marínovi, proslavenému za oněch časů v končinách benátských svatostí života a přísností disciplíny, aby mu byl učitelem a vůdcem na úzké a vznešené cestě k dokonalosti.

[Lectio5]
Čím více byl napadán lstmi satanovými i lidskou závistí, tím více byl pokorný. Jeho tvář byla vždy radostná, aby obveselil všechny, kdo na něj pohlédnou. Byl ve velké úctě u knížat i králů. Mnozí na se jeho radu zřekli lákadel světa a oddali se životu v samotě. Romuald také hořel touhou po mučednictví, a z toho důvodu, když se vydal na cestu do Panonie, byl nemocí, která jej stihla, když vyrážel, při čím dál tím více, avšak když se vracel, ulevovalo se mu; takže byl nakonec nucen se vrátit.

[Lectio6]
Proslavil se zázraky za svého života i po smrti, nepostrádal ani Prorockého ducha. Ve vidění spatřil žebřík ze země dosahující až do nebe, a tam poznal, že mu byli podivuhodným způsobem ukázáni kamaldulští mniši, jejichž otcem se stal. Poté, když mu bylo sto dvacet let, a sto z nich sloužil Bohu v nejvyšší přísnosti života, odešel k němu v roce spásy 1207. Jeho tělo bylo pět let po pohřbu shledáno neporušené, takže bylo s poctami uloženo v řádovém kostele svatého Fabriána.

[Lectio94]
Romuald, narozený v Ravenně z urozeného rodu, syn Sergiův, odešel ještě v mládí z pokání do blízkého kláštera v Classe; tam, silněji roznícen úsilím o zbožnost a potěšen zjevením blahoslaveného Apolináře, stal se mnichem. Neustále se cvičil v postech a modlitbách, a přece byl jeho obličej tak radostný, že rozveseloval ty, kdo na něj hleděli. Planouc touhou po mučednictví, vydal se do Panonie; stižen však nemocí, byl nucen se vrátit. Stal se zakladatelem řádu kamaldulských mnichů, které ve vidění spatřil jako anděly vystupující po žebříku sahajícím až k nebi. Konečně, když dosáhl věku sto dvaceti let a z toho celých sto let sloužil Bohu v nejvyšší přísnosti života, odešel k němu roku spásy tisícího dvacátého sedmého a byl s poctou pohřben ve Fabrianu v kostele svého řádu.
&teDeum
