[Officium]
bl. Humbelíny, Vdovy

[Name]
Humbelíny

[Oratio]
Bože, v nějž doufá každá duše, a dokud je ještě daleko od tebe, vpravdě se cítí jako vdova, i opuštěná; pomoz nám, prosíme, na přímluvu blahoslavené Humbeliny, abychom upřímnou myslí byli tobě poddáni, a tak přešli skrze dobra časná, abychom neztratili ta věčná.
$Per Dominum

[Lectio2]
Humbelína, rodná sestra Otce Bernarda, byla odmalička pečlivě vzdělávána ve zbožnosti hluboce věřící matkou. Svatému povolání však nebyla nakloněna, následovala lidské slavnosti a světské potěšení. Když ale jednou, oblečena v parádní šaty, zamířila do Clairvaux, aby navštívila Bernarda a ostatní své bratry, oni odmítli se s ní takto setkat. To velmi ranilo její srdce. Poté ji napomenutí bratrů a zejména Bernardova nebeská výmluvnost proměnily v jiného člověka, a Humbelína začala žít více duchovně. Když se vrátila domů, rozhodla se po dva roky žít spolu s manželem zbožným životem. Když ta doba uplynula, s manželovým souhlasem dala sbohem světu a odešla do blízkého kláštera benediktinek nazvaného Jully-les-Nonnains, kde přijala posvátný řeholní hábit, zasvětila se Bohu věčnými sliby, a zářila ostatním řeholním sestrám jako příklad křesťanské dokonalosti.

[Lectio3]
Dny i noci trávila ve jhu zpěvu Žalmů a usilovném rozjímání o utrpení a smrti Krista Pána. Vždy opásána drsným ciliciem, v noci při krátkém spánku ležela na zemi, ve dne napodobovala dary ctnosti a veškerým svým konáním vedla andělský život v lidském těle. Později, když již nějaký čas přesvatě spravovala klášter v Jully, onemocněla, a když se její stav zhoršoval, nechala zavolat svatého Otce Bernarda a ostatní bratry, neboť chtěla být občerstvena Svátostmi Církve. Když již nadcházela hodina její smrti, s dosud klidnýma očima a radostnou tváří pohleděla na ty, kteří stáli okolo, a s každým z nich se rozloučila slovy: „Zaradovala jsem se, když mi řekli: Do domu Hospodinova půjdeme.“ Takto zbožně a svatě v Pánu zesnula.
