[Officium]
sv. Vincence Kadłubka, Biskupa a Vyznavače Našeho Řádu

[Oratio]
Bože, jenž jsi blaženého Vincence, svého Vyznavače a Biskupa, poté, co zavrhl nádheru světa ozdobil slávou pokory; uděl, prosíme; abychom prospívali díky takovému příkladu ctnosti, a nakonec pro jeho zásluhy obdrželi podíl na nebeské slávě.
$Per Dominum

[Lectio5]
Wincenty Kadłubek se narodil jako Polák, jak vypráví prastaré spisy, ve vesnici Karwów v krakovské diecézi a sandoměřském vojvodství, do prastaré rodiny z Růže (de Rosis). Jeho otec Bogumít a matka Benigna, proslaveni vznešeností původu i zbožností, jej přesvatě vzdělali v Katolické víře i bázni k Hospodinu, dále se pak v tomto raném věku vzdělával příklady svatých, nevinností mravů, usilovnou a pravidelnou modlitbou, pokorou, skromností, a vždy byl hotov poslechnout své rodiče. Když vyrostl, ponořil se do studia Filosofie a Theologie, na krakovské Akademii dosáhl Doktorského vyznamenání, když studium knih vždy spojoval se zbožností. Vždy měl v ošklivosti zahálku a špatnou společnost, oddával se modlitbě, žil svátostmi a v síle ducha vykonával i další skutky Křesťanské zbožnosti.	

[Lectio6]
Taková svatost života zaujala Fulka, Biskupa krakovského, který si Vincence vyžádal k sobě, a jeho skutky využil ve správě své Diecéze. Když byl Vincenc, který kromě výjimečné čistoty života vládl bystrým rozumem a jedinečnou moudrostí, vysvěcen na Kněze, tento Biskup jej povýšil na Probošta slavné Sandoměřské Kapituly, a v této důstojnosti vykonával všechny povinnost svého úřadu tak svatě, že jako příklad skromnosti, čistoty i jiných ctností byl shledán hodným, aby si jej polský král Lešek I. Bílý zvolil jako kazatele při svatebním obřadu, při kterém byla jeho dcera Salomena dána za manželku králi Haliče. Když mezitím zemřel krakovský Arcibiskup Fulko, byl Wincenty povýšen na jeho stolec. Tuto volbu potvrdil papež Innocenc III.	

[Lectio7]
Jako Biskup ukázal se býti příkladem dobrých skutků a stádce sobě svěřené pásl poučením, radou, vědomostmi, slovem i příkladem, a lid jej následoval natolik, že jeho špatné zvyky a upadlou zbožnost Wincenty k dávné slávě navrátil. Stal se významným Šiřitelem Katolické víry a vášnivým vykonavatelem spravedlnosti v Církvi. Proslavil se výjimečnou moudrostí, láskou, mírností a slitováním s chudými. Horlivost pro Dům Boží jej natolik stravovala, že se rozhodl, že opravy kostelů a další podobné výdaje nebudou hrazeny jen ze zisků Biskupského stolce, ale že je bude podporovat také ze svých dědičných statků. Výjimečným důkazem zbožnosti jeho bylo, když část svého majetku vydal na to, aby před oltářem Krakovské Katedrály vždy hořely svíčky před Nejsvětější Svátostí Oltářní.  	

[Lectio8]
Když uběhl desátý rok jeho biskupské služby, v touze po evangelní dokonalosti se rozhodl, že se uchýlí do řeholního tábora, aby se mohl věnovati kontemplaci věcí nebeských a přísnějšímu způsobu života. Proto pevný ve svém rozhodnutí, prosbami a slzami přesvědčil kapitulu i nesouhlasící lid krakovský, když obdržel souhlas papeže Honoria III., všechen svůj majetek prodal a rozdal chudým, Biskupské Insignie odložil před kolegiem Krakovských Kanovníků a vyrazil jen s bosýma nohama, aby se odebral do deset mil vzdáleného Kláštera v Jędrzejowie, kde složil řeholní sliby v Cisterciáckém Řádu. Zde v poslušnosti řeholi, postech a kontemplaci věcí nebeských prožil pět let, během nichž jej Bůh zahrnul mnoha nadpřirozenými dary. Pln dnů i skutků, smrtí drahou v Hospodinových očích sešel dne 8. března roku 1223. Zemřel v pověsti svatosti, proslaven mnohými zázraky. Úctu jeho v Církvi, náležitě prověřenou, potvrdil Svatý Otec Klement XIII., který také schválil tato vlastní čtení, aby byla předčítána k jeho chvále. 
