[Officium]
sv. Anselma, Biskupa, Vyznavače a Učitele Církve

[Lectio2]
Anselm, narozen ve městě Aosta v Itálii, se od dětství věnoval studiu, a i když jej oheň mládí občas přitahoval k lákadlům světa, zakrátko se v touze po dokonalejším životě uchýlil do kláštera řádu svatého Benedikta v belgickém městě Bec, kde  složil věčné sliby a dosáhl veliké horlivosti ducha a úsilí zároveň ve studiu i v získaných ctnostech, a pod vedením Lanfranca, převora kláštera a muže velmi učeného prospíval takovým způsobem, že byl všemi považován za příklad svatosti i učenosti. Když Lanfranc odešel, aby se stal Opatem v klášteře v Caen, Anselm nastoupil na jeho místo a poté co zemřel Opat, stal se volbou všech představeným kláštera v Bec. Pověst jeho zbožnosti a moudrosti zazářila tak daleko, že jej ctili nejen králové a Biskupové, ale přijal jej dokonce i svatý Řehoř VII., který tehdy, sužován velkým pronásledováním, sebe i celou Katolickou Církev svěřil do Anselmových modliteb.

[Lectio3]
Když zemřel Lanfranc, který se z Opata v Caen stal Arcibiskupem v Canterbury, i zde jej Anselm nahradil za velké radosti celého království. Avšak zakrátko vznikl spor mezi anglickým králem Vilémem II., který si neprávem přisvojil moc nad Církví, a Anselmem, který naopak hájil její svobodu, a Anselm byl opakovaně nucen odejít. Odešel tedy do Říma, kde jej s poctami přijal Urban II., a zúčastnil se koncilu v Bari, kde statečně bojoval proti omylům Řeků. Pak jej Jindřich I., bratr Viléma, opět povolal do Anglie a poté, co dosáhl svobody Církve, za kterou tak těžce bojoval, zesnul v Pánu, proslaven nejen pověstí zázraků a svatosti, ale také pověstnou úctou k utrpení našeho Pána a odevzdaností blahoslavené Panně, jeho Matce.
