[Officium]
Našeho Svatého Otce Štěpána, třetího Opata Cîteaux

[Responsory Vespera 1]
R. Ó, jaká byla slova svatého muže Štěpána, ó, jak nevýslovná byla jeho láska k bližnímu! 
* On zavrhl vznešenou slávu světa, byl tedy připojen k životu věčnému.
V. Pro něj žít byl Kristus, a zemřít výhrou:
R. On zavrhl vznešenou slávu světa, byl tedy připojen k životu věčnému.

[Versum 1]
V. Oroduj za nás, svatý Otče Štěpáne.
R. Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových.

[Oratio]
Vzbuď, Pane, v Církvi své Ducha, jemuž svatý Štěpán, Opat, sloužil; abychom, když jím také my budeme naplněni, jsme usilovali milovat to, co on miloval, a skutky vykonávat to, co on učil.
$Per Dominum eiusdem

[Lectio5]
Štěpán příjmením Harding byl vznešeného rodu, národ­ností Angličan. Jako mladík oblékl řeholní hábit v Klášteře ve městě Schirburn. Na studia pak šel do Skotska, brzy nato však odešel do Paříže ve Francii, kde nejdříve získal humanitní vzdělání, a pak podnikl cestu do Říma spolu s jedním klerikem, svým společníkem, s nímž každý den přezpívali celý žaltář. Když navštívili svaté římské prahy, šťastní se navrátili do Francie, kde hle, Štěpán poznal nový Klášter v pustině v Molesme, kam vstoupil a stal se společníkem svatých otců Roberta a Albericha. 

[Lectio6]
Měl jisté obavy, avšak když uviděl úpadek kázně v Molesme, jala jej taková sklíčenost, že když se rozšířila zpráva o obnovení nábožnosti, on sám byl první mezi prvními, který se tak zaníceně snažil a tvrdě pracovali, aby mohl být založen nový Cisterciácký klášter i Řád. Když jej pak potvrdil Arcibiskup Hugo z Lyonu, který byl tehdy Vyslancem Apoštolského Stolce, spolu s druhy vystavěli nový Klášter, kde byl Štěpán nejprve Podpřevorem pod prvním Opatem svatým Robertem, krátce nato se pak stal Převorem pod opatem Alberichem.

[Lectio7]
K modlitbě posvátného Officia přistupoval s takovou úctou, že když vstupoval do Oratoria, své myšlenky odkládal u vstupu. Poslušnost řeholi pěstoval na takové úrovni, že zástupce panovníků posílal pryč z kláštera. Tolik dbal na chudobu, že po svých následovnících vyžadoval dokonce i skromnou výbavu kostela. Byl velmi zarmoucen smrtí svých duchovních synů a již se zdálo, že nebude mít dorost, pak však poznal, nejdříve ze zjevení nedávno zemřelého bratra, pak i podle příchodu svatého Bernarda a jeho společníků, že mu tím Pán zjevil budoucí podivuhodnou plodnost jeho Řádu. 

[Lectio8]
Když tedy hleděl, jak utěšeně roste jeho duchovní potomstvo, aby je pak v Pánu udržel pospolu, sepsal s pomocí svých bratří všem sobě podobným zákony a předpisy svého Kláštera, které se snažil zachovávat, v dokumentu zvaném Charta charitatis, kterou potvrdil papež Callixtus VI. a pochvalně se o ní vyjadřovali i jeho následovníci na Petrově stolci. Panně a Bohorodičce byl převelice oddán a svou novou sadbu zasvětil její jedinečné pomoci. Nakonec sešlý věkem, utlačován nemocemi i útrapami se vzdal vedení kláštera a jmenoval Rainarda svým nástupcem poté, co musel odvolat Uvidona. Pak pln zásluh a s duchem pokorným odešel k Pánu dne 28. března roku 1134 a jeho tělo bylo uloženo okolními Opaty do hrobu vedle jeho předchůdce Albericha.
