[Lectio2]
Jeroným Æmilián pocházel z patricijského pokolení z Benátek. Jako mladík vstoupil do armády a v časech přeobtížných pro republiku se stal velitelem pevnosti Castelnuovo v horách u Trevisa. Když ji nepřátelé dobyli, Jeronýma uvrhli do hrozného žaláře, odkud byl na přímluvu nejblahoslavenější Panny zázračně vysvobozen, navrátil se do Benátek a začal s velkým zápalem konat skutky zbožnosti. Věnoval se podivuhodným způsobem chudým, zejména se však slitovával nad chlapci, kteří přišli o rodiče, a chudí a špinaví se toulali po městě. Tyto chlapce přijímal do domů, které obdržel do správy, a ze svého je živil a vychovával v křesťanských mravech. Brzy nato jej svatý Kajetán a Petr Carafa, který se později stal papežem Pavlem IV., přivedli do špitálu pro nevyléčitelně nemocné, kde mohl sirotky vzdělávat a nemocné vybavit podobně laskavou péčí. Na povzbuzení těchto dvou mužů se vydal do Evropy, nejdříve do města Brescia, pak do Bergama, kde postavil nové sirotčince. Pak se usadil v malé vesničce Somasca v kraji Bergamském, kde sobě a svým druhům ustanovil sídlo, a založil kongregaci, která dostala jméno podle vesničky Somasca, neboť právě odtud se rozšiřovala a rostla. Tato kongregace byla určena nejen k péči o sirotky a chrámovou bohoslužbu, ale také jako institut pro mladé lidi. Pius V. ji pak zapsal mezi řeholní Řády.

[Lectio3]
Když chtěl jít sbírat sirotky do Milána, zastavil se také v Pavii, a v obou městech nasbíral zástupy chlapců, aby jim za podpory vznešených mužů prozíravě postavil nové domy. Odtud se navrátil do vesničky Somasca, kde všem byl vším a neštítil se žádného díla, o kterém věděl, že bude k dobru bližního. Vmísil se mezi rolníky rozeseté na polích, když se jim při pracích jejich ku pomoci nabízel, vykládal jim tajemství víry, čistil a uzdravoval špinavé hlavy chlapců plné lupů, zapáchající rány rolníků léčil s takovým úspěchem, že si o něm mysleli, že má dar uzdravování. Na hoře, která se tyčí nad vesničkou Somasca, si našel jeskyni, do které se ukryl, a bičoval se tam, trávil celé dny v postech, vytrvával na modlitbách, a tím sebe i jiné zbavoval trestů za hříchy. Nakonec se nakazil nemocí, a zatímco v době, kdy byl nakažen, sloužil nemocným, a ty, kteří už ze života odešli, na vlastních ramenou odnášel ku pohřbu, svůj drahý život zakončil smrtí ještě cennější roku 1537. Proslavil se mnoha zázraky za života i po smrti, takže jej Klement XIII. připočetl k zástupu Svatých.
